Pověsti o Svratce a okolí

29.05.2017

Teréza Nováková: O Svratce - Rusalce

V půvabné přírodě na lesní hoře zrodilo se v průzračných vodách studánky pod křivým javorem rusálčí dítě bílých údů, temných kadeřavých vlasů a velikých černých do zelena se měnících očí. Dospívalo tiše na dně zřídla, hrálo si se zrnky písku s vodním hmyzem a někdy toužebně upíralo svůj nyvý zrak jemně zčeřenou hladinou do okolního lesa. Leč čím dále, tím se mu mateřský klín studánky zdál temnějším a celý ten okolní svět s obrovskými svými stromy velkolepějším a vábnějším. I vystoupilo jednoho dne, prudkou touhou jsouc puzeno, rusálčí děcko z klokotavého zřídla a vydalo se na pout' neznámým krajem. Bylo dospělo na dně tichých vod v dívku urostlou, spanilou.

Nejkrásnějšími byly Rusálčiny oči. Těma očima čaroplnýma kolem sebe se rozhlížejíc, kráčela Rusálka od rodné studánky lesem, prostírajícím se pod vysokou horou. Všechen rozsáhlý pod horou bor oživen byl poutí zázračného dítěte zřídla. Když sličná zrozenka studánky pod křivým javorem valnou část jehličnatého boru prošla, uzřela ve vzdálenosti nevelké černý balvan, na němž spočívají dvě ženy oslňujícího půvabu. Jedna paní postavy královské - pyšná Čechie, druhá snivá kněžna Moravěnka. Její hluboké, modré oči dívaly se tu snivě, tu čtveračivě. - Obě braly ji do své ochrany a vedly ji pod vysokými stráněmi porostlými nejnádhernějšími jedlemi a smrky a zase zabočovaly s ní v údolí divukrásná.

Šly dlouho, dlouho, až na rozhraní Čech a Moravy. Tam si ji každá chtěla odvésti sama. Svratka rozhodla se zůstati při Moravěnce. Zářivá jindy tvář královnina zastřela se lehkým smutkem. Předpověděla jí osu cesty až do té chvíle, kdy zemře touhou po svěžím rodném hvozdu, opuštěná, bezejmenná... Lepá Moravěnka odváděla zarmoucenou Rusálku ve stranu polední a přelaskavá k ní šeptala slova. Leč temnooká. černovlasá Svratka ob chvíli ohlížela se zpět, kde stála královna Čechie tak mohutná, nádherná a blahosklonná. Pak upokojila se Svratka a znova, společně s kněžnou ochránkyní kochala se v krásách údolí a strání.

Avšak proroctví paní královské konečně přece se naplnilo. Rusálka s děsem pozorovala, že hory nádherné již mizejí, že v úpalu úžin vadnou její pružné údy a blednou temné proudy jejích vlasů. Tesknota vždy větší skličovala roztoužené její srdce, až třeba spočívala v náručí vyvolené družky Moravěnky zhasly blýskavé černé zraky, jež do zelena se měnívaly, a Svratky - Rusálky, dítěte studánky ve hvozdu pod horou nebylo více.

Jděte do východních krajů říše královny a uvidíte, že pouhou pravdu vypravovala moje pohádka. Nedaleko místa, kde s kněžnou Moravěnkou beseduje panovnice Čechie, ční vysoká hora, pod níž zrodila se Rusálka naše temnooká. Lid horou Žákovou, či žákovicí ji zove. Rusálčí dítě, Svratku, pak mylně nazývá Švarcavou. Zajděte k Herálci, Cikánce, Křižánkám, Milovům a Březinám, ke Krásné, Kutinám a Spělkovu, Borovnici a Jimramovu a uzříte ony svahy čarokrásné, údolí snivá a balvany velkolepé, kudy Svratka kráčela s družkami mocnými a kde skřítkové skalní i víly lesní skládali jí svůj hold. Tam uslyšíte i rozkošnou píseň klokotavou a přisvědčíte mi, že pravdou byla slova královnina, nejkrásnější že to část pouti Rusálčiny. A zajdete-li vy, rozloučivše se s paní královskou, mocnou a zářivou jako slunce, pod ochranu orlích perutí, seznáte, jak snivá jindy Rusálka kameny drtí, jak hučí zpěvy její hrdinské a jak posléze touhou po rodných horách zaniká, bezejmenná.

Ó, spějte na rozhraní obou lepých panovnic, sladko a rozkošno jest prodlévati u průhledných nohou Rusálky - Svratky.

Čerti na Karštejně

Nad Svratkou se vypíná starý lovecký zámeček Karlštejn. Kdysi v jeho zdech bylo rušno a veselo. Páni, rozjaření honem, se bavili dlouho do noci a k ránu mnozí usínali nad stolem. O tomto zámečku se také povídá, že z jeho střechy, nakloněné k severu, stéká dešťová voda do Severního a z druhé strany do Černého moře. Samozřejmě, že ji nejdříve sbírají potoky a pak řeky, které v tu stranu utíkají. Zámeček několikrát měnil majitele a pozvolna chátral. Když už v něm nikdo nechtěl bydlet, přece jen nezůstal opuštěn a dostal neočekávané nájemníky: čerty. Ti se zde hned zařídili jako doma a způsobem života se mnoho od svých předchůdců nelišili. Hodovali od večera do rána, tančili, zpívali, až se lesy třásly a okolní skály vracely ten povyk hlasitou ozvěnou.

Svrateckým obyvatelům se tenkrát špatně usínalo. Ani neděli čerti nesvětili a veselili se bez odpočinku. Vyjít na kopec, kde Karlštejn stojí, se nikdo z celého okolí neodvážil. Ani pole v blízkosti zámečku lidé ze strachu neobdělávali. Přece se však jen někdo našel, kdo chtěl vědět, jak vlastně ti čerti hospodaří.

Byl to uhlíř Matěj z Cikánky, který nedaleko Svratky pálil uhlí. Vydal se k zámku za bílého dne, skrývaje se za kameny i v hustém porostu, který zámeček a jeho okolí obklopoval. Skutečně se mu podařilo přiblížit se až ke dveřím. Jak přicházel blíž a blíž, křik zesiloval, až mu v uších zaléhalo. Štěrbinou ve dveřích zahlédl, co se na dvoře zámku dělo. Mezi stoly, přeplněnými vybranými jídly a nápoji, hráli čerti v kuželky. Při každém zdařilém hodu radostí vysoko skákali a výskali. Při jednom takovém zavýsknutí se uhlíř Matěj tak ulekl, že vrazil hlavou do dveří, které se otevřely, a Matěj se natáhl jak široký tak dlouhý před prostřenou čertí tabulí. Čerti rázem zanechali hry a zmlkli. Udiveně zírali na uhlíře, který se pomalu sbíral. Hned se však vzpamatovali. Celý dvůr se prý zahalil do mlhy a uhlíř skrze její clonu viděl, jak čerti sbírají kuželky a prchají přes zeď do lesů.

Za chvíli se mlha rozplynula a také Matěj už stál pevněji na nohou. Po čertech ovšem ani slechu. Uhlíř si sedl k nejbližšímu stolu a s chutí se pustil do jídla. Chutnalo mu znamenitě. Už chtěl odejít, když v místech, kde ještě před chvílí čerti hráli, se cosi zalesklo. Matěj zbystřil zrak. Byla to kuželka, kterou tu čerti ve spěchu zapomněli. Dlouho si ji Matěj prohlížel a v obou rukou ji potěžkával. Lehká nebyla, protože byla celá ze zlata. Popadl ji a nejkratší cestou se pustil domů. Měl se potom dobře až do smrti. Čerti se prý od té doby na Karlštejně neukázali.

Miloslav Bureš - Místní pověst z knihy Zpívající lípa